Vycházková čepice a nárameníky plk. pěch. Jindřicha Ulmana

Československé poválečné stejnokroje významně ovlivnily tradice předválečné armády i vlivy ze zahraničí. Typickým příkladem jsou vycházkové čepice, zavedené po roce 1945 s britskou inspirací.

Vycházková čepice byla určena předpisem z 1. prosince 1945 (Věcní věstník MNO č. 512/45): „Vycházková čepice je ze sukna nebo z látky z česané příze barvy stejnokroje. Dýnko čepice je o něco delší než širší. Čtyři postranní dílky jsou stejně veliké. Mezi dílky a dýnko je všita vyztužená lemovka z téže látky. Drátěné výstuhy není. Po stranách bočních švů dílků je po jednom kroužku (pro vzduchování) s vnitřní světlostí 5 mm.“

Okolek vysoký 5 cm je ztužen lepenkovou vložkou, po jeho stranách jsou přišity dva malé stejnokrojové knoflíky s meči. Na nich je zapjat 30 cm dlouhý a 1,5 cm široký podbradník z hnědé a hladké kůže. Na přední části okolku je připevněn státní znak s meči, pro důstojníky ražený z kovu zlaté barvy. Distinkce, ani lemovky výložkové barvy na čepicích nebyly vyznačeny.

Čepice byla vyrobena v krejčovské dílně Kottek Pelzhaus v Liberci (vyraženo německy Reichenberg) a stejně jako nárameníky patřila plukovníkovi pěch. Jindřichu Ulmanovi. Nárameníky pocházejí z vojenského pláště. Čtveřice pěticípých ražených hvězd a zlatá sutaška vedená po celém obvodu nárameníku určuje hodnost plukovníka, do které byl Jindřich Ulman povýšen 1. srpna 1945.

Jindřich Ulman se narodil 23. března 1893 ve Vysokém nad Jizerou. Navštěvoval obecnou a měšťanskou školu ve Vysokém nad Jizerou i německou měšťanku v Polubném. V roce 1908 začal studovat Vyšší reálnou školu v Hradci Králové, kterou úspěšně zakončil maturitní zkouškou z dospělosti dne 11. července 1913. Poté odešel do Prahy, kde nastoupil na studia chemie na Vysoké škole technické. Stihl absolvovat dva semestry, když se i jej dotklo vypuknutí 1. světové války.

Dne 7. května 1914 byl odveden a k 28. srpnu 1914 prezentován u 37. střeleckého pluku. Absolvoval školu pro výchovu důstojníků v záloze nedaleko Splitu a k 1. květnu 1915 byl odeslán coby kadet v záloze na frontu ve funkci velitele čety. Účastnil se bojů na srbské frontě v letech 1915 a 1916 jako podporučík, později poručík ve funkcích velitele čety a roty. Později byl Ulmanův útvar nasazen na frontě italské. Zde dne 26. května 1917 v oblasti Monte Kuk přešel s příslušníky své roty k italské straně. Zajetí strávil v Catanii na Sicílii. V září téhož roku si podal přihlášku do tvořícího čs. zahraničního vojska v Itálii. V zajetí velel 6. čs. pracovnímu oddílu.

Poté, co byl italskou vládou povolen vznik čs. vojska v Itálii, byl 24. dubna 1918 zařazen k 6. rotě, II. praporu 34. střeleckého pluku čs. legií. Je vybrán k absolvování plynového kurzu a od 5. května 1918 působil v 10. oddílu vrhačů plynu. Dne 6. června 1918 byl nasazen do přímých bojů a dne 14. září 1918 se vrátil opět k svému II. praporu. Do konce války působil s čs. revolučním vojskem v oblasti Gardského jezera a v okolí kóty Doss Alto. S plukem se 23. prosince 1918 vrátil do svobodné vlasti. Jako pobočník praporu se záhy po návratu zúčastnil se svým plukem bojů s Maďary na jižním Slovensku (v okolí Ipole a Lučence). Krátce působil také v osobním oddělení velitele 7. divize. Od 15. června 1919 se datuje jeho dlouhá služba u pěšího pluku 21. K tomuto datu byl přidělen k II. pluku nejprve jako praporní pobočník, poté jako velitel 5. roty. K 1. srpnu 1919 byl Jindřich Ulman jmenován již kapitánem. Od 1. října 1920 velel 7. rotě umístěné v Jasině a Velké Sevljuši na Podkarpatské Rusi. Dne 5. dubna 1921 se vrátil do Čech, a sice do Čáslavi, která se stala posádkou pěšího pluku 21.

V soukromém životě se Jindřich Ulman dne 6. července 1921 ve Vysokém nad Jizerou oženil s Františkou Schröterovou. Dne 10. května 1922 se oběma manželům narodila dcera Františka.

V letech 1922–1927 působil škpt. Jindřich Ulman nadále jako velitel 7., později 5. roty, občas zastupoval velitele praporu a během tohoto období absolvoval i několik odborných kurzů. Od 15. března 1928 vykonával funkci zástupce velitele I. praporu pěšího pluku 21 a na konci roku byl povýšen do hodnosti mjr. pěch. Dne 1. března 1929 byl vybrán k absolvování aplikačního kurzu pro kapitány různých zbraní v ústřední vojenské škole v Civitavecchii v Itálii. V měsících červen až září 1929 absolvoval praxi u italské pěchoty.

V roce 1930 působil u pluku jako zástupce velitele III. praporu. V roce 1931 pak již jako I. pobočník velitele pluku. V období od 15. října 1931 do 25. června 1932 prodělal kurz pro velitele oddílů.

Dnem 15. června 1933 byl Jindřich Ulman přeložen k pěšímu pluku 22 v Jičíně, zprvu opět jako zástupce velitele III. praporu a později jako I. plukovní pobočník. K 1. lednu 1937 byl povýšen do hodnosti pplk. pěch. a v Jičíně se ujal velení II. praporu pluku. Za rok 1936 ho jeho nadřízený, velitel pluku Florián Eliáš hodnotil následovně „Velmi svědomitý, pracovitý, naprosto spolehlivý. Se živým smyslem pro odpovědnost, iniciativní. Přímý a ukázněný, kamarádský, spravedlivý, dobrého společenského chování, rozvážný, živý. Nadaný, správného postřehu, dobrého logického uvažování. V oblasti vojenských teoretických vědomostí: v administrativě vynikající, v taktice dobré. Jeví zájem o odbornou literaturu. Schopnost k výchově a výcviku podřízených velmi dobrá. Vynikající jako I. pobočník. Způsobilost k velení nejblíže vyšší jednotce nebo k zastávání nejblíže vyšší funkce: velmi dobrý velitel praporu. Stupeň kvalifikace: výtečná.“

Jindřich Ulman se velmi činil i ve spolkovém a kulturním životě. Byl představitel Nezávislé jednoty legionářů v Jičíně, člen Sokola tamtéž, člen Svazu čs. důstojnictva. Často vystupoval jako zástupce čs. armády na veřejnosti. Mimo to hovořil několika jazyky, vedle němčiny i italsky, srbochorvatsky a francouzsky.

Dle plánů ZH byl II. praporu pěšího pluku 22 svěřen úsek obrany v centrálních a západních Krkonoších. Hlavní náplň práce pplk. Jindřicha Ulmana tak v letech 1937 a 1938 spočívala v plánování tras a budování lehkého opevnění v tomto prostoru. Zde byl pluk nasazen i v době mimořádných opatření v květnu a červnu roku 1938.

Za mobilizace čs. branné moci v září 1938 připadl na pplk. Ulmana složitý úkol, aby zorganizoval a postavil IV. prapor pluku. S ním se pak účastnil nasazení v poli v okolí Mimoně. Velitel pěšího pluku 22 plk. pěch. František Binka ve válečné kvalifikaci pplk. pěch. Jindřicha Ulmana hodnotí takto: „Za mimořádných opatření, mobilizaci, demobilizaci i ostrahy v roce 1938 velel velmi dobře nejdříve II./22 potom IV./22 praporu. Zejména za obtížných okolností velmi rychle a dobře organizoval, sestavil, vystrojil a vyzbrojil IV./22 prapor, svým vlivem a příkladem dosáhl velmi dobrého ducha a výsledků u praporu. Je energický a přísný k sobě i ostatním. Hodí se jako velitel samostatného praporu i jako velitel pluku.“

Po německé okupaci čs. pohraničí byl pplk. pěch. Jindřich Ulman vybrán do funkce styčného důstojníka pro řešení sporných úseků státních hranic na Novopacku a Jilemnicku. S ohledem na skutečnost, že z tohoto regionu Jindřich Ulman pocházel, mohl při složitých jednáních s německou stranou velmi dobře uplatňovat znalost místního prostředí. O jeho úspěších svědčí např. zpráva, zaslaná majiteli textilního závodu Fejfar a Mládek ze Studence městu Vysoké nad Jizerou dne 10. ledna 1939: „Poštovní poukázkou zasíláme 2 000 Kč ve prospěch chudých respektive potřebných Vašeho města. Tento obnos posíláme Vám jako výraz našeho uznání za záslužnou činnost váženého Vašeho rodáka, pana podplukovníka Jindřicha Ulmana, kdyby výše zmíněný pán projevil snad jiné přání jak s obnosem naložiti, prosíme, aby bylo respektováno. Fejfar a Mládek v. r.“

Dne 15. března 1939 Němci okupovali zbytek republiky, zřídili Protektorát Čechy a Morava a přirozeně přistoupili i k likvidaci čs. armády, která byla dokončena v létě roku 1939. Tím byl propuštěn z armády i Jindřich Ulman.

Jako většina bývalého důstojnického sboru čs. armády byl přirozeně i Jindřich Ulman zapojen již od jara 1939 do odbojové činnosti v rámci organizace Obrana národa. Měl na starost organizování odboje v okrese Jilemnice a na Jičínsku. Spolupracoval se všemi významnými představiteli Obrany národa v širokém regionu, zejména s plk. pěch. Františkem Kouřilem, plk. pěch. Janem Satoriem, pplk. pěch. Aloisem Štroblem, škpt. pěch. Janem Vítem a dalšími. Vedle získávání spolupracovníků se věnoval zpravodajské činnosti a společně s ředitelem věznice v Kartouzích Jindřichem Janečkem uchoval např. na 90 pušek, 2 lehké kulomety, 500 l pohonných hmot, další skladiště zbraní založil ve Vysokém nad Jizerou aj.

Dne 1. září 1939 Německo napadlo Polsko a vypukla 2. světová válka. V rámci akce Albercht I Němci v českých zemích pozatýkali významné regionální osoby jako rukojmí proti případnému českému povstání. Na seznamech figurovalo i jméno Jindřicha Ulmana, který však unikl zatčení a v následujících letech žil v ilegalitě, a i nadále se věnoval odbojové činnosti. Skrýval se v Poděbradech, na Vysocku, žil i v Praze. Tam mimo jiné navázal kontakt s předsedou protektorátní vlády a jednou z nejvýznamnějších postav čs. domácího odboje, arm. gen. Aloisem Eliášem. Po atentátu na Reinharda Heydricha odešel Jindřich Ulman z Prahy do Podkrkonoší. V jeho činnosti ho jak manželka, tak i dcera podporovaly. Jako odvetu však obě v roce 1942 nacisté zatkli.

Dne 13. června 1944 nakonec došlo i k zatčení Jindřicha Ulmana ve Zlaté Olešnici, tedy již na říšském území. Nacisté pozatýkali na Vysocku řadu dalších osob a rychle zorganizovali zvláštní soud, který měl zasedat přímo ve Vysokém nad Jizerou, aby odstrašující účinek na místní obyvatelstvo byl co nejhrozivější. Dne 15. června 1944 tak bylo ve Vysokém nad Jizerou k smrti odsouzeno 10 osob za podporu a ukrývání čs. příslušníků odboje.

Jindřich Ulman byl vězněn v Jičíně, Terezíně a Pankráci, kde byl podroben krutým výslechům. Naposled byl internován ve Zwickau, kde jej dne 17. dubna 1945 osvobodila americká armáda.

K 5. květnu 1945 byl pplk. Jindřich Ulman povolán do činné služby a znovu přijat do čs. armády a 20. května 1945 byl prezentován u svého mateřského pěšího pluku 22. V čs. armádě hledal nový smysl života, jelikož jeho dceru i manželku nacisté umučili v koncentračním táboře Osvětim 8. dubna a 29. dubna 1943. Vězněny byly i Ulmanova matka, která zemřela po návratu z Osvětimi 21. června 1944 a jeho dvě sestry, které se v koncentračním táboře ve Svatobořicích dočkaly konce války.

Po nezbytném zotavení byl Jindřich Ulman (od 1. srpna 1945 čerstvý plukovník s pořadím od 1. května 1941) dne 17. září 1945 ustanoven velitelem instrukčního kurzu ve Stráži pod Ralskem a v Milovicích. Zde jej také zastihl únorový převrat v roce 1948. Od 1. listopadu 1948 se stal v Liberci velitelem pěšího pluku 22. To již ale nastalo období, kdy se lidé jako plk. Ulman stávali komunistickému režimu nepohodlnými. V Ulmanově kvalifikačním posudku za rok 1948 stojí toto hodnocení: „Vinou jeho bývalé apolitičnosti nechápal dobře smysl a význam lidově demokratického zřízení a revolučních vymožeností, ačkoliv má sám značně vyspělé sociální cítění a smysl pro spravedlnost.“ V návrzích na jeho penzionování z let 1949 a 1950 stojí mimo jiné i takovéto odůvodnění: „Je to důstojník zatížený byrokratismem, bez politického rozhledu a nemající smysl a pochopení pro političnost v armádě. Je to typ naprosto neproduktivního důstojníka, který není pro novou armádu naprosto žádným přínosem, naopak brzdou… Pro lidově demokratické zřízení není schopen přinášeti oběti. Není členem strany. Typický voják – puntičkář, byrokrat, pedant. Vzor plukovníka první republiky. Velmi snaživý a pracovitý. Politicky nechápe z dnešní doby nic.“ Až příznačně působí srovnání důstojníkova hodnocení z doby před rokem 1939 s obdobím po roce 1948, kdy měl hodnotový žebříček v armádě i celé společnosti obrácené pořadí.

V období od 1. října 1949 působil Jindřich Ulman (který se nechal změnit své příjmení na Horský) ještě jako náčelník oddělení velitelství I. oblasti, ale 1. srpna 1950 byl jako nepohodlný legionář a prvorepublikový důstojník trvale přeložen do výslužby. Zaměstnán byl později jako úředník v podniku Textilia v Liberci.

Prodělané útrapy během šesti válečných let, ztráta nejbližších příbuzných a zcela jistě i nastolené poměry po roce 1948 se velmi významně podepsaly u Jindřicha Ulmana na fyzickém, ale především psychickém stavu. Zemřel ve Vysokém nad Jizerou ve večerních hodinách dne 10. března 1952. Pohřben byl 14. března 1952 na hřbitově ve Vysokém nad Jizerou. Odešel tak člověk neobvyklých morálních hodnot, přísný a nesmlouvavý k sobě i k svému okolí, ale oddaný vlastenec.

Plukovník Jindřich Ulman byl nositelem celé řady vyznamenání a pochvalných uznání. Mimo jiné Čs. válečného kříže 1919, Čs. revoluční medaile, Medaile vítězství, Medaile za zásluhy, Italského válečného kříže, Italské medaile Fatiche di guerra, Italské medaile Unita d Italia, Čs. válečného kříže 1939.

Jindřich Ulman ve stejnokroji italského legionáře.

Pplk. Jindřich Ulman ve stejnokroji důstojníka Pěšího pluku 22.

Poválečný snímek již plukovníka Jindřicha Ulmana při dekorování čs. válečným křížem. Vzácné vyznamenání mu na hruď připíná tehdejší Ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda.