Ve dnech 12. – 14. února 2010 se po více než roční odmlce uskutečnilo oblíbené, v pořadí již čtvrté hraničářské cvičení ve výcvikovém středisku Bobr. Povolávací rozkaz obdrželi bři. Martin Bradáč, Jirka Filip, Honza Juřena, Jakub Mikolášek a Tomáš Pilvousek. Byli povoláni také záložníci z řad vysloužilců čs. legií na Rusi bři. Jirka Charfreitag, interně zvaný Kongo, Jarda Karas, přezdívaný Kaffu a Petr Čížek alias Chroust.

Do výcvikového střediska jsme byli transportováni dvěma autokary z Mladé Boleslavi. Po příjezdu k naší základně jsme shledali chalupu ve velkém sněhovém obležení, nadílka byla tuto zimu nadmíru štědrá. Proto nezbývalo, než se chopit všeho, co lopatu alespoň trochu připomínalo, a vyklidit okolí chalupy pro zaparkování našich autokarů. Br. Juřena z útvaru pro gastronomii, osvědčený vedoucí kuchyně, se jal topit a připravovat stravu pro účastníky cvičení. Krátce nato byl naražen i soudek s chmelovým extraktem. Zanedlouho dorazili i bratři legionáři z Hradce Králové a zaujali svá místa ve světnici. Po vydatné večeři, tvořenou místní specialitou "Boberskou Čínou česko-polského přátelství", bylo nainstalováno plátno a na něj promítány zajímavé fotografie a dokumenty. Zbytek večera byl ve znamení důkladných příprav na zítřejší přechod Pomezního hřebene a v pokročilé hodině noční jsme všichni ulehli ke spánku.

Ne však na dlouho – v 6 hodin ranních nás vytrhl nelítostný budíček voj. Pilvouska, který velel za 15 minut nástup na rozcvičku. S menším zpožděním jsme byli nastoupeni a vyrazili do ještě tmavého rána. Rozcvička byla zakončena vytrvalostním během, až nás opět přivítalo teplo chalupy spolu s čajem, který mezitím připravil des. Bradáč, který byl z rozcvičky, hlavně vzhledem ke svým loňským komplikacím se vznikem trhliny ve stejnokroji, omluven. Lehce jsme posnídali a před osmou hodinou vyrazili v plné polní směr Žacléř, odkud jsme byli transportováni do Trutnova. Cestou jsme nemohli uniknout zájmu občanů, z nichž někteří nemohli uvěřit svým očím, přičemž někteří podroušení jedinci nemohli uvěřit, že se podroušili až do takovýchto vidin. V Trutnově se k naší skupině připojil br. Ondřej Vašata, toho času vojenský komisař , se svým doprovodem. Kolem desáté hodiny jsme byli konečně dopraveni do východiště naší trasy – Pomezních Bud.

Jak zde bývá zvykem, počasí nám nebylo nakloněno. Mrazivé teploty, vítr a záplava sněhu. Po rychlé prohlídce místního muzea a vzpomínce na Eduarda Šimana, který v roce 1938 padl při boji o zdejší celnici, jsme nastoupili pod vedením des. Bradáče ku zdolání trasy. Postupovali jsme po nám již známé trase k první zastávce, kterou se stala hospoda "Sokolí boudy". Zde jsme poobědvali a rozloučili se s br. Vašatou, který dále pokračoval ke Spálenému mlýnu, odkud odcestoval autobusem zpět do Trutnova. My jsme se dali směrem na východ a překonávali Pomezní hřeben. Vzhledem k tomu, že cesta byla udržovaná, vyšlapovalo se pěkně. A aby se šlo ještě lépe, br. Chroust neustával v předzpěvování pochodových písniček, mnohdy s velmi originálním textem. Překonali jsme hřeben a pozvolna klesali do Horních Albeřic. Cestou jsme provedli několik krátkých cvičení v hlubokém sněhu a ověřili si, že naši bratři legionáři to na Rusi neměli opravdu lehké. Potkávali jsme mnoho turistů na ski, kteří byli naším pochodem nadšeni a přáli nám úspěšné doražení do cíle.

Další občerstvovací zastávku jsme absolvovali v útulné hospůdce "Hasičárna" v Horních Albeřicích. Zde jsme měli mimojiné možnost sledovat zahájení zimního olympijského klání v kanadském Vancouveru. Posilněni jsme vyrazili prudkým stoupání směrem k hraničnímu přechodu Albeřice – Niedamirów, kde jsme naposledy zapózovali našim fotoaparátům. To už se začalo stmívat, a tak jsme se rychle přesunuli do boudy na "Rohu hranic", kam jsme dorazili již za tmy. Uvnitř boudy proběhlo poslední občerstvení vlastních zdrojů pod heslem "zbavit se co největší zátěže". V tomto duchu vedli monopol bratři Kongo a Kaffu na úkor Chrousta, kterému odbyt potravinových zásob těžce vázl .

Z pozice na "Rohu hranic" jsme, vzhledem ke zkrácení délky trasy, přistoupili k využití "zkratky" podél státní hranice k boudě "Hubertus", měřící cca 1 km namísto původních tří. Po několika set metrech se však tato trasa ukázala jako špatný krok, protože cesta byla neudržovaná a naši těžší bratří se neustále ocitali dolními končetinami utopeni ve sněhové nadílce. Postupně jsme se tedy rozdělili a lehčí členové naší výpravy jen s menšími obtížemi levitovali v čele, zatímco zbylí bratří na tom byli mnohem hůře. Snad nejvíce zkusil voj. Pilvousek, který jako nejurostlejší z naší skupiny si opravdu sáhl na dno svých sil. Po necelé hodině brodění jsme se však k "Hubertusu" úspěšně dostali, voj. Pilvousek s ledem v botách. Z "Hubertusu" jsme pak již rychle postupovali známou a udržovanou stezkou směrem k Žacléři, kdy jsme neustále závodili se skupinkou běžkařů, jejichž podroušený stav jim však nedovoloval vyvinout na běžkách větší rychlost, než nám pěším. Poslední prudké klesání k Žacléři jsme absolvovali volným stylem, přičemž nejobratněji si počínal br. Kaffu, který svah zdolal jízdou na svém kabátu. Do naší boberské základny jsme pak již dorazili bez problémů zhruba kolem 21. hodiny večerní a shledali, že z našeho družstva kupodivu nikdo neschází.

Po zatopení jsme se pak věnovali důkladnému sušení naší stejnokrojové výstroje s důrazem na zbraně, voj. Juřena připravil vydatný pokrm ve formě bramborové kaše a uzeniny. Ruku v ruce s likvidací zásob chmelového extraktu a sledování boberské klasiky – snímku "Uloupená hranice" jsme pak postupně "vytuhli", přičemž nutno poznamenat, že v rekordním čase se to podařilo bratřím legionářům z Hradce Králové.

Neděle byla ve znamenání úklidu chalupy, likvidace potravinových zásob a návratu zpět ke svým útvarům, který se odehrál bez větších komplikací. Nezbývá než poděkovat všem bratřím za účast na tomto cvičení a vyjádřit přání, aby na sebe opakování nenechalo dlouho čekat.

Hraničářskému cvičení ZDAR!