|
 Vojenskou presenční službu jsem nastoupil roku 1936 a prodělával jsem ji u 4. kulometné roty I. praporu pěšího pluku 4 Prokopa Holého. Někdy v roce 1938 byl náš prapor převelen do Dobrušky na Náchodsku. Tady jsem měl možnost účastnit se i budování našeho pohraničního opevnění. Konkrétně se jednalo o zaměřování palebných úhlů, dořešení náměru, odměru u již stavebně dokončených objektů apod.
Na začátku září 1938 mi byla velitelem jednotky, jako četaři aspirantovi, přidělena četa asi 40-ti povolaných záložníků od 35 do 40 let, abych s nimi zopakoval plížení, ostrou střelbu a všechny útočné akce. Bylo mi 22 let a popravdě, považoval jsem je tenkrát za staré "strejce". Vesměs to byli pražáci - otcové rodin. Asi 11. září 1938 jsme, celá četa, nafasovali "plnou frontovou polní" včetně ostrých nábojů a granátů, ČSD přidělila vagón, já dostal zapečetěnou obálku s příkazem otevřít ji až během transportu, a tak jsme dojeli do Liberce, kde bylo velitelství libereckého praporu Stráže obrany státu. Při vystupování procházeli jsme špalírem státních policistů, jichž nám bylo v jejich poplivaných stejnokrojích velmi líto. Platil totiž zákaz bránit se proti jakýmkoliv sudetským výstřelkům. Cestou libereckými ulicemi jsme si nemohli nevšimnout jejich "výzdoby". V oknech měli liberečtí Němci portréty Hitlera a Henleina a hesla, jako např.: "Unsere lieber Führer mach uns frei von der Tschechoslowakei." – "Náš milý vůdče, osvoboď nás z Československa." Přes ulici na sebe koukali z oken a pokřikovali: "Sieg heil, Hitler" nebo "Sieg heil, Henlein". Bylo 11. září a v pohraničí panovalo takové ovzduší. Českoslovenští Němci přitom měli v republice vlastní universitu, vlastní techniku, svoje divadla..., měli stejná práva jako kterýkoliv československý občan a takhle se zachovali.
Většina záložníků byla rozdělena k několika rotám libereckého praporu SOS. Mě dali 13. září 1938 asi 10 záložních vojáků a odvezli ke 4. rotě SOS do Dolní Světlé. Velitel 4. roty SOS, inspektor finanční stráže II. třídy Antonín Alinče, mne a tuším 5 záložníků přidělil k družstvu, kterému velel dozorce finanční stráže Josef Kozman. Umístění jsme byli u obce Jägerdörfel (dnes Myslivny) ve srubu na jižním svahu hory Luž. Stal jsem se zástupcem velitele družstva se všemi povinnostmi v pro mne neznámém terénu, v čase dlouhých mlhavých nocí a nepříjemného počasí ve dne. Na vrcholu Luže jsme měli pozorovatelnu a pochůzkami jsme střežili hranice severně a hlavně východně od vrcholu hory Luž přes "Krkavčí kameny" až po Krompachy, za občasného ostřelování ordnery z obou stran hranice, ve dne i v noci. To málo volného času, co nám zůstávalo, jsme se snažili využít ke zdokonalování výcviku, například v hodu granátem.
Dne 22. září 1938, těsně po 12. hodině, jsme z Luže zaznamenali nezvyklý pohyb východně od Varnsdorfu a byla slyšet kulometná střelba a výbuchy. Asi za hodinu jsme dostali zprávu, že se velká tlupa ordnerů chystá pravděpodobně napadnout náš hraniční celní úřad v Horní Světlé. V něm bylo jedno z družstev SOS. Ordneři v uniformách a civilisté s hákovými kříži na rukávech, tuším asi v 15 hodin, skutečně zmíněný úřad přepadli a nutili posádku, aby jej vyklidila. Bohužel stále všeobecně platil zákaz střelby ve směru k hraniční čáře. V důsledku této pasti musela po krátkém odmítání naše posádka, před několikanásobnou přesilou, úřad opustit. Navečer dostalo naše družstvo, spolu s dalšími dvěma nebo třemi, rozkaz dobýt celnici za každou cenu zpět. Velitel družstva dozorce Kozman za mnou přišel a požádal mne, abych jako jediný aktivní voják převzal pro tuto akci velení. Po setmění, kdy už byla tma doslova jako v komíně, jsme, plně ozbrojeni, vyrazili. Dohodli jsme se na rojnici a abychom ji v té hluboké tmě neroztrhali, drželi jsme se za ruce. Byl jsem zhruba vprostřed, na pravém křídle moji záložáci, vedle mne pomocný dozorce FS Kobr a vlevo od něj příslušníci FS a četnictva dozorce Wawreczka, dozorce Landa, místní vojenská posila desátník Hynek..., které měl na starost dozorce Kozman. Další jména si již nepamatuji. Napravo od nás šla ještě další družstva, která měla ustupující ordnery zadržet. Náš nejlepší vrhač granátů měl na cíl hodit první, my ostatní po něm a ihned zahájit palbu z pušek, aby ordneři nevěděli kolik nás je (byla nás sotva třetina jejich počtu) a hodně křičet. Klasická zteč. Takto jsme se v tichosti dostali až k celnici, když se před námi ozvalo "Halt, wer da?", šťouchl jsem do Kobra, jenž se při nácviku jevil jako nejlepší granátník z nás, ten hodil granát směrem odkud se hlas ozval, na to propukly ohlušující rány granátů, pušek a silný křik. Po necelé hodině boje jsme celnici obsadili. V tom zmatku, způsobeném hlubokou tmou, jsme ještě museli pomoci jednomu z našich záložníků, kterého se Němci pokusili zajmout a odvléci přes hranici. Celnice byla prázdná, úplně zdevastovaná, dokonce i pokálená, jestli od ordnerů strachem či nenávistí vůči všemu českému, nevím, ale byla bez ordnerů. Po boji jsme nedaleko celnice našli mrtvého Richarda Mockera, prý vedoucího SdP v Dolním Lichtenwaldu, jehož místní finančníci znali osobně. Jeho tělo bylo roztrháno granátem a hlava prostřelena ranou z pušky. Nemohli jsme ani uvěřit co dokáže napáchat malý granát. I u vedlejších našich družstev byl jeden padlý vzbouřenec, toho však prý Němci stačili přetáhnout přes hranici. Množství pušek a tři kulomety nalezené po ústupu ordnerů nám potvrdily, že byli velmi dobře vyzbrojeni.
Po tomto, pro nás vítězném boji, kdy jsme vlastně poprvé mohli použít proti ordnerům zbraně, zatímco oni po nás předtím stříleli jako "po zajících", nastal na našem úseku hranic zdánlivý klid. Z lesní chaty jsme se mohli přestěhovat do jakéhosi, hosty i německými majiteli opuštěného, hotýlku a pokračovali jsme v ostraze hranic. V některém z dalších dnů jsme při hlídkování z vrcholu Luže, kde hotýlek stál, zpozorovali dalekohledem na nádvoří varnsdorfské továrny na punčochy Kunert (dnešní ELITE) něco, co nedostatečně zakryto plachtou připomínalo malý útočný tank. Vše nasvědčovalo, že v této továrně měli vzbouřenci úkryt zbraní.
Potom přišel Mnichov a my jsme se museli pěšky v rozedraných stejnokrojích přesunout během několika dní na novou, nadiktovanou hranici k Bělé pod Bezdězem. Během cesty jsme se v některé z hospod poprvé po čtrnácti dnech opět vykoupali. Je těžké si představit, jak ti "moji" záložníci a vlastně my všichni, ten ústup oplakali.
Za novými hranicemi již bylo klidněji, někteří nám ale říkali zbabělci a další nás litovali, že jsme nemohli republiku bránit.
Proběhla demobilizace a já byl z presenční služby propuštěn až koncem zimy 1939. Bydlel jsem u rodičů v Novém Městě nad Metují a po krátkém odpočinku nastoupil místo administrativního úředníka. Necelý rok po okupaci zbytku Československa, 20. února 1940, jsem byl krátce nato, co jsem si dohodl útěk přes hranice k naší zahraniční armádě, přímo v kanceláři zatčen Gestapem. Bez rozloučení s rodiči převezen do Liberce a uvězněn na samotce.
Po několika výsleších a konfrontacích s rovněž zatčeným Josefem Kozmanem, mne převezli do vězení v České Lípě. Kozman byl prý po 10-ti dnech propuštěn na svobodu. V českolipské věznici pro mne nastaly zlé časy na samotce (jen s živým tvorem-pavoukem). Výslechy ve dne, v noci, se vším všudy co Gestapo dovedlo na Čechy vymyslet. Snad v dubnu 1940 jsme zjistili při pokusech o dorozumívání se se spoluvězni vyťukáváním morseovky, že máme s Bohumilem Kobrem, s nímž jsme byli až do jeho smrti v roce 1991 velmi dobří kamarádi, cely vedle sebe. Asi úmyslně! Skrze okno nebo zeď, jak to šlo, jsme se domlouvali co bylo a jak co bude. Samozřejmě, naše idyla praskla a já byl potrestán měsícem ve sklepním bunkru jen o chlebě a o vodě.
Bohumila Kobra propustili asi po půl roce věznění, přičemž toto brzké propuštění Bohumil připisoval i tomu, že Němci vzali v potaz můj výrok při naší vzájemné konfrontaci, kdy jsem prohlásil, že nechápu jak je možné, aby byl občan státu souzen za to, že hájí jeho hranice. Za to, že z rozkazu bojuje za svoji věc.
No a pak, 19. října 1940, došlo k tzv. přelíčení u krajského soudu v Lipsku, jinak spíše k divadelní frašce, kdy jsem byl po nechutných tahanicích a zbabělém blekotání několika českých svědků, o kterých se nechci zmiňovat, odsouzen k desetiletému žaláři za "vraždu" Richarda Mockera. Čí kulka v něm ale ve skutečnosti byla, už asi nikdo nikdy nezjistí, protože v té tmě jsme stříleli a házeli granáty všichni, aby se podařilo ordnery z celnice vytlačit.
Celkem jsem byl 1 rok v samovazbě, protože po odvolání byl rozsudek potvrzen až zhruba v lednu či únoru 1941 a já poté převezen na 3 roky do Ebrachu, kde jsem měl možnost seznámit se i s významnými osobnostmi předválečné republiky. Jako např. s Dr. Ladislavem Kuntem, blízkým spolupracovníkem T.G.M. a redaktorem časopisu Čas, dále s královehradeckým biskupem a mnoha profesory českých vysokých škol. Poslední rok vězení jsme strávil v bavorském Creussenu, kde nás 14. dubna 1945 osvobodily jednotky 11. a 14. divize armády USA. Spolu s ostatními vězni jsme se vyzbrojili zbraněmi, které ve věznici zanechali uprchnuvší dozorci, a vytvořili jsme vlastní jednotku, v níž jsem velel jedné z čet. Spolu s Američany, kteří si našich služeb velice vážili, jsme odrazili německý pokus o znovudobití Creussenu. Když jsem pak měl možnost nahlédnout do útrob zničených německých tanků, jen jsem si znovu potvrdil hrůznost války.
Zanedlouho jsem byl jako vojín přijat do armády USA, a protože jsem uměl anglicky a německy, využívali mě Američané jako tlumočníka. Načas jsem se stal i průvodcem reportérů časopisu Life, s nimiž jsem se dostal do Mauthausenu, Buchenwaldu a dalších koncentračních táborů. Nad hromadami vychrtlých mrtvých těl nedokázali pochopit, jak něco takového mohl spáchat, jak říkali, Goethův kulturní národ.
26. května 1945 mne Military police 4. pancéřové divize 3. armády USA generála Pattona propustila ze služeb tlumočníka a já se konečně po více jak pěti letech vrátil domů.
To je asi tak vše, co si můj sedmaosmdesátiletý starý mozek o našem národním neštěstí po 65 letech zapamatoval, protože rodiče všechny moje deníčky a poznámky týkající se presenční služby i činnosti SOS a dál po mém zatčení z obavy zničili, aby si pro ně gestapáci nepřijeli.
Jan Rejchrt, rok 2004
(publikováno ve sborníku Hraničáři pod Luží ´38)
|
ČsOL Jednota Mladá Boleslav
