Ve dnech 28. – 30. listopadu 2008 se uskutečnilo v našich řadách nadmíru oblíbené a v pořadí již třetí hraničářské cvičení na předsedově chalupě, resp. výcvikovém středisku v podkrkonošské lokalitě Bobr.

Povolávací rozkaz obdrželi bři. Michal Beneš, Martin Bradáč, Honza Juřena, Jakub Mikolášek, Tonda Nácovský a Tomáš Pilvousek. Vojín Nácovský se ovšem ze zdravotních důvodů nemohl náročného horského výcviku zúčastnit, a proto byl přidělen k ostraze muničních skladů ve vnitrozemí. Z pěšího pluku 28 "Tyrše a Fügnera" přijal pozvání voj. Michal Zvěřina interně i externě přezdívaný "Žabák". Na tomto místě bych chtěl podotknout, že přezdívka nemá jakoukoliv souvislost v Michalovou vizáží, ale odráží v sobě Michalův koníček v pěstování malých zelených miláčků v domácích teráriích :-) Každý koníček buď vojákovi ku prospěchu!

Přesun do výcvikového střediska se odehrál v pátečních večerních hodinách. Voj. Honza Juřena přicestoval motorovým vozidlem přímo ze školícího kurzu u posádky v Hradci Králové, zatímco voj. Žabák byl v Praze navagónován a přesunut po železnici. Společně pak v trutnovských kasárnách typu Kaufland nafasovali veškerou potřebnou menáž na víkendové cvičení. Zbylí účastníci vyrazili z Mladé Boleslavi až pozdě večer, jelikož náš tradiční autokar Peugeot Partner procházel nutnou údržbou pro náročnou cestu do drsného horského prostředí. O to příjemnější bylo, že když mladoboleslavská posádka vedená řidičem voj. Mikoláškem úspěšně dorazila do boberského výcvikového střediska, čekalo na ně již teplé ubytování a menáž v podobě zemljakové kaše s pečínkou. To vše díky zápalu voj. Juřeny z útvaru pro gastronomii a domácí práce. K tomu všemu nás po zabydlení a občerstvení čekalo ještě příjemné degustování trutnovského piva Krakonoš z orosených sklínek, ve kterém se nejvíce a s obdivuhodným zápalem orientoval voj. Žabák.

Pořádek zjednal des. Bradáč, který jako nejzkušenější příslušník naší jednot/k/y a také nejvyšší šarže, byl určen velitelem výcviku. Z úst voj. Pilvouska zazněl rozkaz na následující den spočívající v přechodu Pomezního hřebene. Dále byl jmenován velitel světnice (voj. Beneš), velitel kuchyně (jak jinak než voj. Juřena) a také osoba zodpovědná za osvětu (voj. Mikolášek). Desátník Bradáč dále doporučil kvalitní přípravu na zítřejší pochod, jelikož z meteorologické stanice na Sněžce dorazily zprávy o nepříznivém počasí, a upozornil na brzký budíček. Po tomto impulzu všichni účastníci začali s přípravou obutí, ošacení a výstroje, přičemž voj. Mikolášek promítal propagační kinematografické snímky o čs. armádě a z rozhlasu zaznělo několik hezkých českých kousků... Desátník Bradáč se velmi osvědčil jako švadlena svým "skrytým stehem", čímž právem vytvořil konkurenci zdejším příhraničním textilním fabrikám. Přípravy pokračovaly až do pozdních nočních hodin a když se vyprázdnilo i vědro s chmelovým extraktem, uchýlili jsme se všichni ku spánku...

Z hezkého snění nás zanedlouho vytrhl hlas velitele světnice voj. Beneše, který velel na šestou hodinu ranní budíček a nástup na rozcvičku. Za necelých deset minut stálo celé družstvo nastoupeno před chalupou v notné dávce čerstvého sněhu, který se celou noc a i nadále sypal z dosud nerozedněné oblohy. Rozespalá očička rychle prozřela při ostrém a chladném větru směrem z hor. Po důkladném provedení rozcvičky pod velením voj. Beneše, jejíž náročnost pocítil zejména des. Bradáč při nečekaném uvolnění švů svého vojenského stejnokroje, jsme se vrátili do vytopené chalupy na příděl teplého thé a sucharů z rukou voj. Juřeny. Do toreb jsme si zabalili příděl menáže na dnešní den a chystali se na přesun.

Krátce před osmou hodinou jsme na povel des. Bradáče opustili chalupu a přesunuli se do Žacléře, kde na nás čekal vojenský autobus (Osnado) do Trutnova. Cestou jsme ještě, po zhodnocení počasí, zakrývali závěry našich pušek, aby v tomto nečase příliš netrpěly. V Trutnově jsme provedli kontrolu vlakového nádraží, důležitého železničního uzlu pro zdejší oblast. Nádražní zaměstnanci se k nám zachovali velmi mile, nabídnuli nám dokonce i teplou kávu se sachrem (pomohl automat). Po kontrole vlakové stanice jsme nastoupili druhou část přesunu, tentokrát již přímo do Pomezních Bud. Příjemně vytopený autobus šplhal klikatou horskou silničkou navzdory sněhovým jazykům a silným poryvům větru. Asi po půl hodině jsme dorazili na místo.

Pomezní Boudy nás opravdu nepřivítaly zrovna přívětivě, předpověď ze Sněžky nelhala. Všude jen sníh, ostrý ledový vítr a mráz. Někteří z nás rychle dooblékali vojenské kabáty a nasazovali přidělené šály. Před cestou jsme provedli kontrolu celního úřadu Pomezní Boudy, kde jsme vzpomněli kamaráda Eduarda Šimana, četníka, který zde padl při boji s henleinovci v září 1938. Od celního úřadu jsme postupovali pod vedením des. Bradáče co nejrychleji z otevřeného prostranství Pomezních Bud, abychom unikli nepříjemnému větru. První pády na umrzlém podkladu na sebe nenechaly dlouho čekat, ale obešly se bez zranění. Pouze po pádu voj. Pilvouska byly ze seizmické stanice v Chebu hlášeny silné otřesy... Vítr a chumelenice však neustávaly, a tak jsme se po překonání několika prvních kilometrů uchýlili do hospody "Sokolí boudy" na zahřátí a s nadějí, že se zatím počasí trochu umoudří. Hospodský, kdysi ruský legionář, měl z návštěvy vojáků takovou radost, že nás pohostil řádným domácím kyselem a horkým thé. Z vyhřáté hospody, zvláště ještě po spatření dvou děveček – dívek jako květ, se nám nechtělo. Voj. Žabák ještě okusil místní latrínu, což se již stalo impulsem k odchodu. Rozloučili jsme se a pokračovali v našem pochodu. Vkročili jsme do lesa a stoupali přes Dlouhý a Pomezní hřeben. Vítr se zde utišil, i sněžení ustalo, našemu družstvu se vykračovalo hezky. Prošli jsme linií našich pevnůstek a zkontrolovali civilistu, který se v jejich okolí pohyboval na sněžnicích. Po zjištění, že se nemůže legitimovat platnými československými doklady, jsme ho předali veliteli úseku pevnůstek pro převoz na policejní stanici v Dolních Lysečinách. Minuli jsme "Lysečinskou boudu", jejíž návštěvu des. Bradáč k nelibě mužstva z důvodů časového deficitu zamítl. Přiblížili jsme se k hranici. Zde nám des. Bradáč sdělil úkol prověřit hraniční pásmo až ke stanovišti SOS na "Rohu hranic". Příslušníků SOS je zde na tak náročnou a rozsáhlou službu málo, proto jsme pomoc chápali. Sešli jsme tedy z prošláplé cesty a začali se brodit zasněženou hraniční stezkou. Zapadaná stezka se v lesním terénu hledala místy velmi obtížně, ale hraniční kameny, jejichž červené plošky je v bílé záplavě prozrazovaly, nás vedly spolehlivě. V čele družstva jsme se museli pravidelně střídat, jelikož prošlapávání stezky bylo velmi namáhavé. Trasa se zdála býti nekonečnou. Voj. Mikolášek se ze zoufalství dokonce pokoušel prosadit metodu zdolávání sněhu rychlým během, což se ale neosvědčilo...Po několika kilometrech cesty, které ubývaly velmi pomalu, jsme opět vyšli na otevřené prostranství – sedlo mezi kótou 908 a 807 nad Albeřicemi. Odtud následovala opravdová zkouška hraničářů – závěje navátého sněhu, vichr a mizivá viditelnost. Upnuté kabáty a sádlem namaštěné boty však nedávaly počasí šanci znepříjemnit naši vnitřní pohodu a po asi půl kilometru cesty po otevřeném hřebeni jsme konečně stanuli na celním přechodu z Albeřic do německého Kunzendorfu (dnes polský Niedamirów). Uchýlili jsme se do dřevěné strážnice a byla vyhlášena již potřebná pauza na svačinu. Každý se s chutí pustil do části svého přídělu a ulevili jsme na chvilku zádům od řemení toreb a pušek. Odtud ke stanovišti na "Rohu hranic" to máme ještě asi 3 kilometry cesty, proto jsme bez zbytečných časových prodlev opět začali postupovat táhlým stoupáním po hraničním pásmu. Když jsme se ocitli opět v lese, šlo se o něco volněji, ale již se také začala ozývat únava. Br. Beneš pro záchranu morálky začal s osvědčeným zpěvem českých lidovek, což nás opět dalo dohromady (málem jsme mu ale přitom dali po hubě :-)). Když jsme konečně dorazili do dřevěné strážnice na "Rohu hranic", již se stmívalo. Rychle jsme dorazili zbytek našich svačinových zásob a teplého thé z polních lahví a sestupovali zkratkou k horské boudě Hubertus. To jsme se již odklonili od hranice a od Hubertusu postupovali po udržované cestě. Posledních několik kilometrů k návrší před Žacléřem jsme zdolali sice za tmy, ale v celkové pohodě. Voj. Žabák si jako příslušník vnitrozemského útvaru cestou také prošel hraničářským křtem, spočívajícím tradičně v zasypání do sněhu. Jak se ale zjistilo už v průběhu cvičení, voj. Žabák je se sněhem ve velmi dobrém rozpoložení a slovo "únava" již dávno vyškrtl ze svého slovníku, pokud se v něm vůbec někdy nacházelo. Ze zasněžených kopců nad Žacléřem jsme pomalu s očima na stopkách a puškami k palbě sestupovali do osady Bobr, připraveni na případné setkání s henleinovskými bandami. Až do našeho výcvikového střediska jsme však nezaznamenali žádný kontakt s nepřítelem ani jakoukoliv záškodnickou činnost.

Teplo chalupy nás vřele přijalo a zanedlouho jsme již měli naservírovánu teplou menáž v podobě rýže s teplou konservou z rukou voj. Juřeny, který když vkročí do kuchyně, zapomíná na únavu. Po vydatném občerstvení a ošetření výstroje a pušek jsme se odebrali ke sledování snímku o boji finanční stráže s pašeráky koní ve slovenských Tatrách (dokument nesl název Noční jezdci). Po celodenní značné únavě a 20 kilometrech v nohách jsme pak ulehli do našich ležení o dost dříve než předešlé noci. Kamna hezky vydávala a s příjemnou myšlenkou na to, že je zítra neděle a tudíž nebude časný budíček ani rozcvička, jsme spokojeně usnuli.

Neděle byla ve znamení úklidu chalupy, údržby osobního pořádku a celkové pohody na světnici. Ke snídani voj. Juřena kromě sucharů a teplého thé připravil také kávu, sachr a jiné pochutiny, které ještě ve skladu proviantu zbyly. Kolem poledne jsme začali s nakládáním osobních zavazadel, výstroje a výzbroje do autokarů a po důkladném vymetení světnice, zhašení ohně v kamnech a kontroly neporušenosti chalupy jsme opustili naše výcvikové středisko. Cestou jsme se ještě zastavili na nedaleké linii opevnění u vojenského bunkru č. 54, kde jsme vzpomněli voj. Berana, kterého zde nepřátelští vzbouřenci zastřelili v září roku 1938 při výkonu strážní služby. Smutně jsme opouštěli naše pohraniční hory a sjížděli do vnitrozemských nížin. Voj. Mikolášek nás zdárně dovezl až do Mladé Boleslavi, kde byl voj. Žabák opět navagónován a přepraven ke svému domovskému útvaru.

Hraničářskému cvičení ZDAR!

Jakub Mikolášek, Jednota Mladá Boleslav