Hlavní strana » Rok 2009 » Návštěva smutných, ale zajímavých míst v Německu
Ve dnech 2. – 6. července dlel bratr Honza Juřena „služebně“ v Drážďanech. Jak to tak bývá, ať je našinec kdekoliv, vždy si k návštěvě hledí najít něco z toho „jeho soudku“. V pátek 3. července společně s polovičkou Danou Koldovou navštívil Památník Müncher Platz v Drážďanech, který připomíná oběti politické trestní justice z let 1933 – 1956. Bývalý justiční komplex na náměstí Müncher Platz, v současnosti využívá Vysoká škola technická. V letech 1907 – 1956 sloužil jako sídlo soudu, věznice a popraviště. Z bývalého popraviště ve dvoře s celami smrti je dnes onen památník. Za nacismu saské zvláštní soudy, Lidový soudní dvůr a Vrchní zemský soud v Poznani prováděly část svých procesů v síni porotního soudu drážďanského zemského soudu. Rozsudky smrti jiných soudů, např. Zvláštního soudu v Praze, Vrchního zemského soudu v Drážďanech, divizních soudů Wehrmachtu nebo Říšského soudu byly vykonávány právě zde, na jednom z tehdejších centrálních popravišť. Smutné prvenství zaujímají oběti z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, když představují dohromady dvě třetiny z celkových více než 1300 zde popravených osob! Většinou se jednalo o představitele našeho domácího odboje – Obrany národa a jiných skupin, či jednotlivců.
Z našich vyšších důstojníků, zde popravených, uveďme případ plk. děl. Aloise Paďouka, ruského legionáře. Za svou odbojovou činnost proti okupantům v rámci Obrany národa byl zatčen v Praze 5. května 1940, po brutálních výsleších v Petschkově paláci, při kterých nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil, byl s označením "návrat nežádoucí" vězněn na Pankráci, poté v Bayreuthu, Mnichově a nakonec v Drážďanech. I přesto, že se proti jeho činnosti nacistům nepodařilo sehnat prakticky žádných důkazů, byl 3. října 1942 drážďanským soudem odsouzen k trestu smrti. V průběhu soudního přelíčení se choval velmi statečně. Z obavy před zadlužením své rodiny nevyužil možnosti advokáta, odmítl i tak jako tak zbytečného obhájce ex offo a před soudem se hájil sám. Svou, přes dvě hodiny dlouhou, obhajující řeč, začal svou účastí v prvním odboji a zakončil tvrzením, že nyní jde opět o bytí a nebytí jeho národa. Obrátil se k přítomným důstojníkům Wehrmachtu, kterými byla zaplněná soudní síň jako povinným obecenstvem a řekl, že je přesvědčen, že oni by v jeho situaci udělali totéž. Když po vynesení rozsudku smrti plk. Alois Paďouk opouštěl soudní síň, přítomní němečtí vojáci a důstojníci se postavili do pozoru a vytvořili mu špalír, v kterém mu vzdali čest. V pátek 4. prosince 1942 byl plk. Alois Paďouk na dvoře drážďanského soudu popraven...
Sobota 4. července byla ve znamení návštěvy pevnosti Königstein na německo-českých hranicích, kde se mimo jiné nachází i malá sekce vojenského pevnostního muzea, kde může našinec nalézt např. tankovou věž z původně našeho LT vz. 38, expozici věnovanou nám dobře známým protibetonovým střelám Röchling, nebo zajímavost – dělostřelecký granát do těžkého železničního děla Dora aj.
V neděli 5. července jsme vyrazili do Berlína. Na rušné třídě Alt Moabit jsme si zvenčí prohlédli proslulou stejnojmennou, dodnes funkční, věznici, která v 40. letech pro naše účastníky domácího odboje odsouzené k trestu smrti představovala předposlední stanici předtím, než se dostali na nedaleké místo – Plötzensee...
Věznice Plötzensee stojí na okraji Berlína, mezi říčními kanály ve skutečně nevábné čtvrti Charlottenburg. Byla postavena v letech 1869 – 1879 z červených neomítaných cihel a jako v případě Drážďan i ji začali v době vlády Adolfa Hitlera nacisté využívat k likvidaci svých odpůrců a příslušníků odboje z celé Evropy. Z doposud zjištěných 2 891 popravených osob pochází 677 osob z předválečného Československa. Čeští odbojáři tak byli po německých občanech druhou nejčastěji popravovanou národností. Většina popravovaných byla v celách smrti držena v okovech. Nejčastěji se zde vraždilo gilotinou, kterou však noční nálet z 4. na 5. září 1943 poničil, atak se od té doby začíná popravovat oběšením na hácích. Ostatky mrtvých navíc putovaly do anatomických a patologických ústavů v Německu a Rakousku.
Od roku 1952 je v doposud využívané věznici vybudován skromný památník, skládající se z velké pamětní zdi a pietního místa v popravčím domě. Současná velmi skromná prezentace v památníku je postavena na několika hlavních okruzích, přičemž nejvíce je věnován prostor procesu s účastníky neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera, dále je zde sekce věnovaná českým odbojářským hnutím, procesům s politickými odpůrci, faráři, studenty apod. Z našeho pohledu je vedle Obrany národa často prezentován novinář Julius Fučík, popravený zde 8. září 1943. Ze známých osob, popravených v Plötzensee uveďme např. pozdějšího velitele Obrany národa brig. gen. Bedřicha Homolu (poslední věta v jeho dopise na rozloučenou: "O mé oběti nepíši, jest samozřejmá!"), brig. gen. Václava Volfa (několik dní před popravou sdělil spoluvězňům: "Beneš potřebuje silné argumenty, generálské hlavy mu je dají!"), brig. gen. Aloise Machačíka, plk. gšt. Jaroslava Lisého, plk. pěch. Jaroslava Konečného, plk. Ladislava Kotíka, mjr. gšt. Jana Jiřičku (na dotaz soudu, zda se cítí mjr. Jiřička vinen, prohlásil: "Ano, cítím se vinen, že jsem tak málo mohl vykonat pro svou vlast!"), pplk. gšt. Josefa Jirku aj.
Z naší mladoboleslavské Jednoty byl v Berlíně např. popraven 1. června 1943 bratr škpt. Jan Vít, zpravodajský důstojník Obrany národa v Mladé Boleslavi, dále 20. května 1943 milovický škpt. Stanislav Ulrich a 19. března 1943 pplk. gšt. Josef Jáchym z Kláštera Hradiště nad Jizerou, taktéž z Obrany národa. Dále např. mladoboleslavák Bohumil Matoušek.
Proč jsou dnes tito muži, skuteční novodobí hrdinové našeho národa, kteří během svého života dělali vše pro svůj národ a vlast, upadnuti v zapomnění? Kolik obyvatel téhle země si na ně dnes vzpomene? Kdo vzpomene 24 našich generálů, kteří padli, byli umučeni v koncentračních táborech nebo popraveni v německých věznicích jako dobytek? A co o nich dnes vlastně víme? Je to smutné, velmi smutné.
V Berlíně jsme ještě navštívili poněkud neobvyklý a dosti rozsáhlý památník židovskému národu. Nakonec také Gedenkstätte Deutscher Widerstand – muzeum německého protinacistického odboje, které je umístěno ve Stauffenbergově ulici, v budově, kde byl po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera 20. června 1944 okamžitě bez soudu zastřelen atentátník Claus Graf Schenk von Staufenberg spolu s gen. Ludwigem Beckem, gen. Friedrichem Olbrichtem a dvěma dalšími "spiklenci". Muzeum je umístěno v několika patrech, ovšem ve všech případech se jedná pouze o rozsáhlé chodby a místnosti plné panelů s dokumenty a fotografiemi. Na nádvoří budovy je pak umístěna pamětní deska a inscenace popravy.
Další informace:
Honza Juřena, Jednota Mladá Boleslav
Fotky z této akce naleznete v Galerii.
