V roce 1938 vrcholilo ohrožení Československa nacistickým Německem. Začátkem tohoto roku obsadil Hitler Rakousko a naše země se dostala do ještě většího obklíčení nepřátelskými státy. Německo obklopovalo české země, Slovensko a Podkarpatská Rus sousedilo v té době s nepřátelským Maďarskem a Polskem. Pouze asi 200 km hraničila nejvýchodnější část tehdejšího Československa - Podkarpatská Rus s Rumunskem, které bylo spolu s Jugoslávií naším spojencem v Malé Dohodě. V českých zemích žila tří miliónová menšina, která většinou podporovala Hitlera. Československo si bylo vědomo svého ohrožení již od poloviny 30. let a budovalo především při hranicích s Německem velká opevnění.

ČSR, ve vědomí nebezpečí ze strany sousedního Německa, se rozhodla v polovině 30. let obehnat své hranice a protkat vnitrozemí železobetonovými pevnostmi. Posádky pevnostních objektů tvořili příslušníci hraničářských pluků, pro tento účel zvláště zřízených elitních jednotek tehdejší armády.

V květnu 1938 dostoupilo ohrožení naší země již takové míry, že byla vyhlášena částečná mobilizace. Napětí se vystupňovalo v září, zejména po sjezdu nacistické strany v Norimberku, kde Hitler přímo vyzval české Němce k povstání. Německu překáželo Československo, jako jediný demokratický stát ve Střední Evropě při jeho výbojích na východ. V pohraničí docházelo k útokům fašistů z řad našich Němců na představitele státní moci. V zemi se zvedla velká vlna nadšení k obraně Československa a demokracie. Po velké manifestaci v Praze padla vláda a do čela nové vlády byl postaven generál Syrový, legionář z I. války a hrdina od Zborova. Vláda vyhlásila 23. září všeobecnou mobilizaci. Její ohlas byl obrovský.

Československá pěchota.

Statisíce Čechů a Slováků, ale i mnoho antifašistů z řad Němců nastupovalo okamžitě k obraně země. Tak obrovské nadšení širokých vrstev nemělo snad v historii obdoby. Proti nacistickému agresorovi zde stála odhodlaná miliónová armáda, ochotná přinést i ty největší oběti.

Československá armáda měla prostředky k obraně republiky!

Československá mobilizace měla i značný ohlas ve světě, v mnoha zemích se konaly demonstrace na podporu Československa. Nesmírné nadšení Čechoslováků bránit svou vlast zastavilo na čas i Hitlera. Upustil od vojenské agrese a snažil se přesvědčit evropské velmoci k tomu, aby přiměly Československo k odstoupení pohraničních oblastí. To se mu podařilo v Mnichově, kde jednali ve dnech 29. a 30. září představitelé Německa, Itálie, Anglie a Francie.

Spojenecká Francie i spřátelená Anglie podlehly Hitlerovu tlaku. Byl podepsán tzv. Mnichovský diktát, který nařizoval Československu odstoupit území, kde žilo více než 50 % Němců. Československo bylo přinuceno odstoupit značná území také Maďarsku a Polsku. Ztratilo tak více než 40 000 čtverečních kilometrů a přes 5 milionů obyvatel. V odstoupeném území žil téměř milión Čechoslováků. Dodnes se vedou značné spory o tom, zda se Československo mělo bránit. Je pravdou, že nepřátelská přesila byla obrovská, ale je nutné mít na zřeteli nadšení Čechů a Slováků i demokratických příslušníků ostatních národností k obraně vlasti. Nebylo asi možné svést vítězný boj, ale frustrace z kapitulace měla velký dopad na morální stav národa. Proto bychom si měli připomenout, že před 65 lety byla Mnichovským diktátem umožněna následná okupace celé naší země a začalo jedno z nejhorších období v naší historii. Československo ho zaplatilo smrtí 360 000 svých nejlepších lidí. V životě lidí, stejně jako národů nejsou jen světlé chvíle, Mnichov 1938 patří k těm nejtemnějším. Měl by nám být poučením do budoucna.