O tom, že náhoda je neopominutelný faktor, který dokáže lidské konání či jeho motivy nejen výrazně ovlivnit, ale někdy i zcela změnit, jsme se přesvědčili v roce 2003. Právě v době, kdy jsme se chystali na hraničním přechodu Dolní Světlá – Waltersdorf vybudovat pomník, jímž jsme chtěli vyjádřit naši vděčnost nejen příslušníkům tří družstev 4. roty libereckého praporu SOS, kteří zde v noci z 22. na 23. září 1938 dobyli zpět do československých rukou zdejší celnici, jež padla předchozího dne do rukou sudetoněmeckých teroristů, ale symbolicky všem hraničářům, kteří roku 1938 prožívali podél československé hranice podobné osudy. A v čem spočívá ona zmiňovaná náhoda? Náš záměr měl totiž jednu slabinu. To, co se v Dolní Světlé té noci stalo, jsme znali z literatury faktu a částečně z archivních pramenů s tím, že se v jednotlivých zdrojích popis zdejšího incidentu a toho, co mu předcházelo, lišil. Tedy fakt, který nás nikterak netěšil. Protože jsme se neodvážili ani pomyslet na to, že bychom po 65 letech ještě dokázali najít svědka či přímého účastníka těchto událostí, nezbývalo nám než na základě toho, co jsme věděli, postavit hypotézu, která by se snad co nejvíce přibližovala tomu, co a jak se zde skutečně stalo. Tedy krok, který je od samého počátku nutně zatížen pravděpodobnou chybou. A právě v té době, na jaře roku 2003, se na nás, co by pravidelné odběratele "Národního osvobození" usmálo štěstí. Jeden z nás při rutinním pročítání tohoto periodika narazil na článek, který zprvu jemu a pak nám všem doslova vyrazil dech a vlastně vytrhnul trn z paty. Byl to medailon jednoho z členů ČSBS, bývalého politického vězně, jemuž německý nacistický soud v roce 1940 vyměřil trest deseti let těžké káznice. Šokující pro nás byl důvod, proč se tento muž dostal před soud mstivých okupantů. Tím byl totiž fakt, že v září 1938 vedl tento, tehdy četař aspirant, vojenská posila z řad vojáků presenční služby, jedno ze tří družstev SOS, která dobývala "naší" dolnosvětelskou celnici! Jan Rejchrt! A pak už vše nabralo rychlý spád. Získání kontaktu z redakce "Národního osvobození" a následná návštěva u bratra Jana Rejchrta, zprvu nedůvěřivého k nečekaně mladým zájemcům o poznání jeho životních osudů, nám daly možnost poznat člověka, který nám rozhodující měrou umožnil zrekonstruovat sled a detaily tehdejších událostí a dal nám možnost poznat i jeho další válečné osudy. Ale hlavně nás dokázal, byť nevědomky, mravně posílit v našem budoucím konání a utvrdit v našich životních postojích. Když jsme odcházeli z první návštěvy od tohoto "pohádkového dědečka", tak nám totiž připadal a doufáme, že by se na nás za toto přirovnání nezlobil, říkali jsme si "Tak tohle je první republika..." – láska k vlasti, čestnost, prostá lidská slušnost, shovívavost a ohleduplnost dnes nevídaná. Každá další návštěva, které pokračovaly i po vybudování pomníku, pro nás představovaly obrovskou mravní vzpruhu  a daly nám možnost blíže poznat i nesmírně milou manželku bratra Rejchrta Miroslavu, která pro něj bezesporu představovala velké životní štěstí. Oslovení "národní buditelé", jež pro nás měl, nám bylo nejvyšším vyznamenáním a oceněním naší činnosti.
Bohužel 6. června tohoto roku, jak nám o den později sdělila paní Miroslava Rejchrtová, bratr Jan Rejchrt zemřel. Při naší poslední, velmi smutné, návštěvě už nás tak paní Rejchrtová přivítala sama a na manželovo osobní přání nám předala jeho vyznamenání a písemnosti z období po osvobození z Creussenské věznice, účasti v ozbrojené jednotce bývalých vězňů, měsíčního působení v řadách americké armády a období těsně poválečného.
Karel Hašler napsal po 1. světové válce píseň věnovanou československým legionářům - "Hoši od Zborova":
"Mužně jste se bili,
mužně vydobili svojí vlasti svobodu.
Máte věčně žíti,
příkladem vždy býti všemu svému národu.
Jeden každý z vašich četných řad,
doved mužně pro vlast umírat.
Vaší krve rudé
národ vždycky bude vděčně vzpomínat."
Tak začíná druhá sloka. Karel Hašler asi netušil, že za pár let německý soused opět zesílí, stane se nebezpečným víc než kdy jindy a naše země bude opět potřebovat muže, které jeho píseň připomíná. Bratr Jan Rejchrt mezi ně patřil. A teď odešel do společnosti těch nejlepších lidí, jaké naše země kdy měla.
Čest jeho památce!
Martin Bradáč, Jednota Mladá Boleslav
|