Osada Pomezní Boudy (Grenzbauden) náležela k obci Horní Malá Úpa (Ober Kleinaupa), v níž podle posledního předválečného oficiálního sčítání obyvatelstva v roce 1930 žilo ve 114 domech celkem 498 obyvatel. 20 osob se hlásilo k čs. národnosti, k německé pak 474, zbytek k národnostem ostatním... V obci se vedle četnické stanice nacházelo oddělení finanční stráže (OFS) a silniční celní úřad (CÚ). Oba posledně jmenované úřady sídlily právě na okraji Pomezních Bud, ve společné přízemní dřevěné budově nalézající se asi 20 m od státní hranice. Služební povinnosti zde vykonávalo jen několik málo zaměstnanců finanční stráže (FS). Vedle úředních místnostní se v budově nacházel byt správce OFS, byt správce CÚ a dvě místnosti pro svobodné příslušníky FS. Když se v polovině třicátých let rozšířila v rámci Stráže obrany státu činnost finanční stráže i na přímou vojenskou ochranu hranice, začaly se postupně na jednotlivých místech navyšovat počty zaměstnanců a nejinak tomu bylo i na zdejším oddělení. Nejvíce narostl počet zdejších zaměstnanců FS, celkem o 5 zřízenců, v dubnu a květnu roku 1938, kdy se již rapidně zhoršovala mezinárodně-politická situace. Podobně tomu však bylo i u sousedního německého celního úřadu, kde od roku 1937 sloužili 2 celní tajemníci, 5 celních asistentů, 2 příslušníci SS a 9 zaměstnanců CÚ.

V souvislosti s nástupem nacismu v Německu, provázeným jeho rychlou militarizací, vyvstala v Československu nutnost zdokonalit ostrahu státní hranice. Na návrh Ministerstva vnitra bylo, po řadě mezirezortních jednání, 15. června 1936 schváleno vytvoření Stráže obrany státu (SOS). SOS tvořili v zásadě příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenských posil. Osoby z řad 3 prvně jmenovaných bezpečnostních sborů procházely náročným systematickým výcvikem. Hlavním úkolem SOS pak byla ochrana nedotknutelnosti čs. území (střežení hranice, zpravodajská služba, ochrana veřejného pořádku apod.).

Od 21. května 1938, kdy došlo, po zjištění pohybů říšskoněmeckých jednotek v blízkosti čs. státní hranice, k vyhlášení ostrahy hranic, provázené aktivací SOS, byli zaměstnanci finanční stráže z Pomezních Bud a četníci z Horní Malé Úpy seskupeni do dvou družstev SOS.

První družstvo mělo za úkol, vedle střežení silničního hraničního přechodu a ochrany budovy celního úřadu, hlídkovat v tomto úseku a udržovat spojení se sousedním družstvem z Horních Albeřic, které mělo stanoviště na okraji lesa 1,5 km východně od Horních Albeřic. Družstvu složenému z dozorců FS Antonína Sebroně, Františka Kumsta, Františka Řeřichy, Jana Světlíka, Jana Šmejkala a Aloise Slavíčka velel dozorce FS Václav Hladovec.

Druhému družstvu bylo určeno stanoviště v dřevozemním krytu v blízkosti hlavní silnice, asi 1,5 km jihozápadně od celního úřadu směrem do vnitrozemí. Úkol družstva spočíval ve střežení silnice a okolí. Tomuto družstvu velel dozorce Josef Jankovec, ostatní členové byli opět zaměstnanci zdejšího oddělení, dozorci Miroslav Pechan, Antonín Kutík, Josef Škubal a také 4 příslušníci četnictva z místní četnické stanice.

Ostraha samotného celního úřadu pak byla řešena vysíláním čtyřčlenné hlídky prvního družstva k nočnímu střežení.

Každé družstvo mělo k dispozici, vedle služebních zbraní, také 1 lehký kulomet vz. 26 a 3 bedničky granátů po dvaceti kusech.

16. září 1938, po úředním zákazu činnosti sudetoněmecké strany, uprchl vůdce českých Němců Konrad Henlein do Německa, kde začal organizovat polovojenskou organizaci, tzv. sudetoněmecký Freikorps, jehož úkolem byla teroristická činnost na území ČSR. Do Freikorpsu hromadně vstupovali čeští Němci, kteří v dalších dnech Henleina následovali a ve velkém měřítku nelegálně překračovali hranice. Podobně se začala vyklidňovat Horní Malá Úpa a její okolí. Vzhledem k tomu, že již od 13. září probíhalo v poněmčeném pohraničí protičeskoslovenské povstání, posílali příslušníci SOS své rodiny do bezpečnějšího vnitrozemí.

Navečer 19. září konala hlídku na čs. celním úřadě dvojice dozorců FS Antonín Sebroň a Jan Šmejkal. U sousedního německého CÚ byl čilý ruch a při zhasnutých světlech se odtud stěhovaly různé bedny a jiný materiál. Tuto skutečnost hlásil telefonicky dozorce Antonín Sebroň na velitelství roty SOS do Maršova. Velitel roty, inspektor FS Josef Chládek, nařídil větší ostražitost. Zhruba o půlnoci předali dozorci Sebroň a Šmejkal službu dozorcům Františku Řeřichovi a Janu Světlíkovi a odebrali se k odpočinku. Ve 3:30 se dozorce Řeřicha setkal se dvěma četníky z družstva SOS č. 2, strážmistry Jánem Samkem a Eduardem Šimanem. Ve chvíli, kdy se s oběma loučil, padly z německé strany první výstřely. Všichni tři okamžitě vběhli do budovy, zajistili dveře, přistoupili k oknům a začali palbu opětovat. Brzy se k nim připojil i správce CÚ vrchní respicient Stanislav Fendrych a dozorci Sebroň a Šmejkal. Dozorce Sebroň vzpomíná: "S dozorcem Šmejkalem jsme leželi obléknuti a se zbraněmi u sebe na provizorních lůžkách (slamníky na zemi) v kanceláři oddělení finanční stráže. Probudila nás rána, kterou byl zahájen útok henleinovců. Proběhli jsme na chodbu na druhou stranu budovy, kde byl celní úřad, a tam byli mimo Světlíka, Řeřichy též správce úřadu Fendrych a četníci Šiman a Samko. Světlík právě telefonoval na velitelství roty do Maršova, že je celnice přepadena. V tom však bylo telefonické spojení přerušeno a dozorce Světlík raněn do krku. Odběhl jsem zároveň se správcem Fendrychem na chodbu, odkud jsme zahájili palbu z pušek. Přitom jsem byl raněn střepinami granátu. Tak tak, že jsem se dovlekl do přístavku vedle chodby, kde stále tekla voda do kamenného koryta a tam jsem pod korytem zůstal ležet." Zhruba 30 – 50 povstalců, mezi nimiž byla řada Němců z Horní Malé Úpy, podporovaných příslušníky německých SA a SS, zaútočilo ze dvou stran. Po odražení prvního útoku, trvajícího asi 20 minut, byl asi 5 minut klid. Během něj přiběhl na pomoc od družstva č. 2 dozorce Miroslav Pechan. Další příslušníci SOS z družstva č. 2 se k celnici již nedostali. Při druhém útoku se útočníci připlížili hlubokým příkopem podél silnice k budově na vzdálenost asi 10 m a vedle palby z pušek a kulometných pistolí použili i ruční granáty, které snadno trhaly dřevěné obložení úřadu, vybuchovaly na verandě i uvnitř v místnostech. Následkem toho se budova brzy vzňala. Správce Stanislav Fendrych tak dal rozkaz k ústupu a společně se zraněnými dozorci Šmějkalem a Světlíkem nasedli na motocykl a odjeli na konec obce ke stanovišti družstva č. 2. Po prvotním ošetření zaujali oba zranění dozorci obranu v blízkosti silnice. Správce CÚ Fendrych pokračoval na motocyklu do Maršova, aby přivolal pomoc. "Když jsem se probral z bezvědomí, byl jsem celý zakrvácený, ale zjistil jsem, že pohybovati se mohu. Bylo již světlo. V okolí bylo ticho, nestřílelo se. Jen nějaké hovory bylo slyšet z německé strany. Chodbou se však valil kouř z hořící budovy. Doplížil jsem se do místnosti celního úřadu a tam jsem uviděl úplnou zkázu. Okna i dveře byly vyraženy, stěna vyvrácena, všechno zpřeházeno a na podlaze ležely čepice příslušníků finanční stráže a četnické přilby. Naproti v kuchyni, v bytě Fendrycha, hořel otoman. Dveře byly rovněž vyraženy. Protože pro kouř bylo další setrvání na celnici nemožné, vybelhal jsem se s vypětím všech sil a proplížil jsem se příkopem asi šedesát metrů k první budově směrem do vnitrozemí. Bylo po mně stříleno, vykřikováno v německém jazyce moje jméno a něco o mém zabití, ale netrefili mne. Za budovou jsem zůstal ležet. Za malou chvilku přišel za mnou jeden člen SOS, který mě předběžně ošetřil a potom naložil na nákladní auto, kterým jsem byl převezen do nemocnice v Maršově," vzpomíná dozorce FS Antonín Sebroň.

V hořící budově však stále zůstávali ještě tři obránci. Dozorce Řeřicha po válce vypověděl: "Bránili jsme se ve správcově kanceláři. Stál jsem chráněn nedobytnou pokladnou a střílel z okna, ale střeliva bylo stále méně a další nám nikdo nemohl přinést. Ještě větším nebezpečím byl požár. Hořela střecha, potom stěny... Když začaly povolovat stropy a všude byl nesnesitelný žár, dal kdosi rozkaz k ústupu, snad to byl Fendrych, už jsme pro dým na sebe ani neviděli. Vběhl jsem do chodby, tam ale uklouzl a ztratil vědomí. Probral jsem se až venku před úřadem. Vedle mě seděl zraněný kolega Ján Samko a vedle něj nehybně ležel Eduard Šiman. Později jsme se dozvěděli, že padl do rukou Němců již mrtev. Povstalci nás zavlekli za hranice a tam nás svázali. Přišlo se na nás podívat ostatní obyvatelstvo, které po nás plivalo a nadávalo nám, že jsme jim zabili 4 soukmenovce. Poté nás vyslýchali ohledně síly příslušníků SOS ve zdejším úseku. Když jsme odmítli odpovídat, ztloukli nás pažbami a hlavy nám ponořili do příkopu plného vody… Henleinovci ještě stihli zničit čs. hraniční sloup a pak již přijela 4 nákladní auta, která všechny odvezla dále do Německa. Nás naložili mezi příslušníky SA do osobních aut a vezli nás směrem do Schmiedebergu. U Šilerovy boudy, asi 3 km na německém území, čekal nějaký doktor. Prohlédl tam strážmistra Šimana a když konstatoval jeho smrt, povstalci ho vyložili a ponechali na místě. Nás pak odvezli do úřadovny SA ve Schmiedebergu, kde nás ukazovali jako kořist..."

Nákladní auto, které přivezlo spolu s velitelem roty SOS z Maršova i vojenskou posilu, naložilo zraněné finance a odvezlo do maršovské nemocnice. Posílení obránci pak úspěšně zatlačili útočící skupinu Freikorps zpět za hranice. V poledne přijeli ke spáleništi maršovští hasiči, ovšem jejich činnost musel krýt obrněný automobil, neboť povstalci spáleniště stále ostřelovali. Ještě ten den dorazila k tamním družstvům SOS posila za zraněné obránce celnice. Z četnické stanice byly odvezeny všechny důležité písemnosti na velitelství do Maršova.

Teroristická činnost příslušníků Freikorps pokračovala i ve dnech následujících po zničení celního úřadu. Opětovný útok přišel v noci z 24. na 25. září 1938, cílem se tentokrát stala četnická stanice. Jeden z útočníků měl na sobě dokonce stejnokroj zemřelého četnického strážmistra Šimana. Skupinu Freikorps se podařilo zahnat zpět za hranice až po příjezdu vojenského asistenčního oddílu.

K další přestřelce pak došlo na Pomezních Boudách 26. září 1938. Při ní byl příslušníky SOS zastřelen jeden ze vzbouřenců Arnošt Hoffer. U mrtvého byla nalezena puška, páska s hákovým křížem a členská legitimace SdP.

Rovněž útok na Pomezní Boudy z 29. září stál jednoho z útočníků život, dva zraněné se podařilo útočníkům dostat zpět na německou stranu hranice. Po této události však velitel 9. roty pěšího pluku 22, pod jehož velení jednotky SOS v této oblasti spadaly, rozhodl, aby se předsunuté hlídky SOS stáhly blíže k hlavnímu obrannému postavení, konkrétně k mostům mezi Mohornovým mlýnem a Horní Malou Úpou. Tou dobou se do bavorského Mnichova sjížděli zástupci Německa, Itálie, Francie a Anglie, aby zde rozhodli o hořkém osudu Československé republiky.

Dozorce FS František Řeřicha vzpomíná: "Z úřadovny SA nás ještě ten večer odvezli na policii do Hirschbergu. Tam nám odebrali veškeré věci, dostali jsme trestanecký oděv. Umístili nás každého zvlášť do soudní věznice. Následovaly brutální policejní výslechy. Dne 14. října nám dali staré civilní šaty. Ráno 8. prosince jsme byli převezeni do Šternberku na Moravě a tam nás na nové hranici předali čs. vojenské hlídce. Já se ihned hlásil na finančním ředitelství v Olomouci a pak v Praze. Odtud jsem byl dirigován k novému inspektorátu FS v Nové Pace. Po zotavení jsem opět nastoupil službu u IFS Nová Paka." ...

Jediným, kdo se nevrátil ze zajetí, byl strážmistr četnictva E. Šiman. Ohledně času a místa jeho úmrtí panují dodnes nejasnosti. Na jedné straně stojí výpověď dozorce FS F. Řeřichy, na druhé pak depeše z Hlavního celního úřadu (Hauptzollamt) ve Vrchlabí z 12. ledna 1939 adresovaná ministerstvu vnitra, v níž stojí: "Četnický strážmistr Eduard Šiman byl dne 20. září 1938 v 9 hodin dopraven těžce zraněný do Hirschbergu, kde téhož dne v 9:30 zemřel. Pochován byl na komunálním hřbitově v Hirschbergu. Hrob je na poli 19, číslo 7. Věci zemřelého jsou u starosty Horní Malé Úpy."

Ať tak či onak, zařadil se Eduard Šiman mezi desítky těch, kteří na podzim 1938 obětovali pro svou zem to nejcennější. Nedokázali tak sice zabránit ztrátě tisíciletých hranic, ale jejich oběť přece jen nebyla zbytečná. Naopak, stala se zavazující pro tisíce vlastenců, kteří se po okupaci v březnu 1939 zapojili do boje o znovuobnovení naší svébytnosti.

Jan Juřena, Jednota Mladá Boleslav