Dne 20. listopadu 1895 se na Záborčí Anně a Josefu Liškovým narodil syn Alois, člověk velkých morálních kvalit, vlastenec a neúnavný bojovník za svobodu.

Jeho otec, Josef Liška, byl členem obecního zastupitelstva, velitelem dobrovolných hasičů, kronikář. K vlastenectví vedl svých šest dětí, nejstaršího Josefa (1891), Annu (1893), Aloise (1895), Marii (1897), Anežku (1909) a Martu (1911). Do školy chodil Alois Liška do sousedních Voděrad. Když mu bylo jedenáct let, přimlouval se učitel Finke, aby rodiče dali Aloise studovat do c.k. reálky v Turnově. Po celé studium chodil Alois Liška do školy pěšky, cvičil v Sokole a pomáhal doma v hospodářství.

Maturitu skládal v červnu 1914, kdy v Sarajevu zastřelili následovníka trůnu. Ještě před odvodem pracoval Alois Liška na železniční stanici Třemešná u Dvora Králové nad Labem. Do služby byl povolán k 10. zeměbraneckému pluku v Insbruku a na východní frontu odjel 18. června 1916 v pozici zástupce velitele čety. Na frontě využil první příležitosti a přeběhl u Gradie Manieviče do ruského zajetí. V lednu 1917 se rozhodl opustit bezpečí zajateckého tábora Berezovka a bojovat za samostatnost Československa.

Do Bobrujska k československé záložní jednotce přijel v době, kdy ruskou armádu opustila kázeň a bojová morálka. Jako výborný matematik a fyzik byl přiřazen dělostřelectvu a po měsíčním výcviku odešel s pochodovou rotou k 1. čs. dělostřeleckému pluku, který se později rozšířil na 1. čs. dělostřeleckou brigádu Jana Žižky z Trocnova. Účastnil se také ústupu legií z Ukrajiny, poté bojoval u Syzraně, 4. června 1918 u Lipjaku, 7. a 8. června u Samary, 9. až 23. června bojoval o Samarský přístav. 24. až 26. června u Staré Pismjaky a Buzuluku. Na počátku roku 1919 složil Alois Liška zkoušku na důstojníka dělostřelectva. Od 29. srpna do 1. září bojovalo československé dělostřelectvo u Ufy, následně se přemístilo k Simbirsku a k Petrovské Suči. Odtud ustoupili za Melekes, kde se 9. a 18. října účastnili bitev u Bugulmy. Na vlaku Orlík se Alois Liška účastnil ostřelování vesnice Birusy a bojů na stanici Tajšet. 1. dubna 1920 byl povýšen na poručíka a téhož roku na nadporučíka. Ve Vladivostoku se stal správcem dělostřeleckých likvidačních skladů. Odtud odjížděl jako jeden z posledních na palubě Heffronu.

Po dlouhých pěti letech se 16. listopadu 1920 vrací legionář Alois Liška do vlasti, kde se dovídá smutnou zprávu o smrti své matky. 1. prosince byl přidělen k lehkému dělostřeleckému pluku v Jičíně. Na jaře 1921 se pak A. Liška oženil s Annou Jírovou z Roudného a přestěhovali se do Staré Boleslavi. Rok nato se Liškovým narodila dcera Vlasta, v roce 1926 pak syn Jaroslav. V témže roce Alois Liška úspěšně zakončuje kurs pro velitele oddílů. V klasifikaci se píše: "Velmi pilný a snaživý. Úsudku správného. Vždy dobře připraven. Pracuje se zájmem. Jeden z lepších důstojníků dělostřelectva." S tímto hodnocením nastupuje do Vysoké školy válečné v Praze. Ve Staré Boleslavi se opět zapojil do Sokola a byl jejím starostou. V roce 1934 mu brigádní generál František Bláha vyslovuje "pochvalné uznání". Od října 1934 je Alois Liška velitelem 51. dělostřeleckého pluku ve Staré Boleslavi.

V letech 1936 - 1938 absolvuje kurzy pro vyšší velitele, po kterých má být povýšen na generála. K obdržení hodnosti ale nedošlo. Republiku postihl další úder od Němců, a tak opět opouští vlast, aby jí znovu pomohl vybojovat svobodu a demokracii.

Ještě před svým odchodem do Francie a následně do Británie se podílí na uschování části výzbroje a budování ilegální organizace vojáků Obrana národa. Po devíti dnech, kdy po něm pátralo gestapo, 15. února 1940 odjíždí plukovník Liška z Willsonova nádraží. Do té doby mu pomáhali jeho přátelé ve Staré Boleslavi a v Turnově. Se sedmi dalšími vojáky cestoval přes Michalovce do Maďarska, kde byli měsíc vězněni v Toloncházu. 17. března skupina přechází do Jugoslávie. Z Bělehradu jedou do Beyrouthu a poté velkým parníkem Compiegne do Marseille. Ve Francii se setkali s demoralizovanou armádou, která ztratila chuť bojovat. S tím se již naši legionáři a plukovník Liška setkali před mnoha lety v Rusku. Divizní generál B. Neumann- Miroslav hodnotil Liškovu práci ve Francii takto: "Poctivý, osobně čestný, národně spolehlivý, který nehledí osobního pohodlí ani výsad hodnosti."

Z Francie pluje Alois Liška se svými muži na starém parníku Northmoore do Gibraltaru, kde přestupují na loď Viceroy of India a po třech dnech plavby dorážejí do Plymouth v Anglii. V Británii došlo k reorganizaci čs. jednotek na 1. čs. smíšenou brigádu a plukovník Liška byl jmenován velitelem 1. dělostřeleckého pluku. I v této době se A. Liškovi dostává kladného hodnocení. Svým vojákům šel příkladem, zastával demokratické principy, nastalé problémy řešil s rozvahou. Musel se vypořádat se skupinou tzv. "Španěláků", ve které někteří odmítli bojovat. Řešil také nadpočet důstojníků v brigádě. 5. listopadu 1942 mu britský král Jiří VI. udělil záslužný řád C.B.E. (Comander of British Empire). 8. března následujícího roku zastával funkci velitele čs. samostatné brigády a 25. července ho prezident Dr.Edvard Beneš povýšil na brigádního generála. Generálské zkoušky však Alois Liška složil již v roce 1938 a jmenován měl být v roce 1939. Výcvik probíhal ve střední Anglii. Brigáda měla 4.600 mužů, 200 tanků, 180 obrněných aut a transportérů, 70 děl a minometů, na 1150 ostatních vozidel. Naši vojáci dokončili výcvik v jižním Skotsku. U obyvatel Británie si získali velikou oblibu. Nakonec byla brigáda vyzbrojena středními tanky Cromwell s děly ráže 75mm a houfnicemi ráže 93mm, tanky MS Stuart a dělostřeleckými pozorovacími tanky M4 Shermen. Následoval další výcvik a 7. června 1944 nařídil maršál B. L. Montgomery, kterému byla brigáda podřízena, polní mobilizaci.

Před odjezdem na frontu se 21. června 1944 přišel s brigádou rozloučit prezident Dr. Edvard Beneš. Po přesunutí do Francie následovalo cvičení a poté rozkaz od Montgomeryho obléhat Dunkerque, který se našim vojákům pochopitelně nelíbil. Chtěli postupovat k našim hranicím a osvobodit vlast! Od kanadských jednotek převzal generál Liška velení nad Dunkerque, kde bylo na 13.000 německých vojáků. Byl jmenován 44. operačním velitelem spojeneckých branných sil, přímým představitelem generálního štábu a zároveň nejvyšší správní instancí, proti jejímuž rozhodnutí se již nedalo odvolat. Generál Liška přidělení Dunkerque komentoval slovy: "Alespoň si zde vojáci zvyknou na frontový způsob života dřív, než přejdou do bojových akcí," a očekával, že se později jeho brigáda zapojí do postupu k českým hranicím. 28. říjen oslavil gen. Liška se svou brigádou útokem, při němž padlo 200 Němců a na 370 se jich vzdalo.

V návrhu na propůjčení čs. válečného kříže 1939 za tento útok Jan Masaryk píše: "Operace byla organizována velmi dobře, příprava provedena velmi svědomitě, spolupráce jednotlivých zbraní byla úplně zajištěna. Osobním řízením operace se zasloužil o zdar akce, při které byla za malých vlastních ztrát na 200 Němců zabito a 370, z toho 6 důstojníků, zajato."

Když se pak americká armáda v dubnu 1945 blížila k československé hranici, snažil se generál Liška vyjednat postup své brigády domů. Polní maršál Montgomery mu nemohl vyhovět, a tak byl vyslán pouze symbolický oddíl 144 mužů pod velením podplukovníka Sítka. Ti v Chebu 1.května vztyčili československou státní vlajku.

Po pádu Berlína dostal velitel Němců v Dunkerque, fanatický Frisius, od polního maršála Montgomeriho výzvu k bezpodmínečné kapitulaci. Frisius ji pak 8. května 1945 v 9 hodin předal do rukou generála Lišky. Pro vyčištění města použil generál francouzské a britské jednotky, aby se naše brigáda mohla rychle připravit na cestu domů do Československa. Při obléhání Dunkerque se ukázalo, že generál Liška uměl správně velet, koordinovat jednotky v těžkém bažinatém terénu kolem obléhaného přístavu.

Po návratu domů čekala na generála Lišku smutná zpráva. Z koncentračního tábora, kde byla vězněna generálova rodina, se nevrátil jeho syn Jaroslav. Byl spolu se svým strýcem Josefem, bratrem Aloise Lišky, zastřelen při pochodu smrti.

1. června byl uznávaný velitel brigády povýšen na divizního a o rok později na armádního generála. Jenže již v této době se hledělo na politické smýšlení. Generál Liška byl proto jako stoupenec masarykovské demokracie a bojovník ze západu převelen do funkce velitele Vysoké školy vojenské. Po převratu v roce 1948 byl této funkce zproštěn. Po všech těch událostech se generál Liška rozhodl znovu opustit vlast, za kterou nasazoval život. V lázních Houštka se mu povedlo ztratit se z dohledu Stb a dostal se do zóny západních mocností v Německu. Nechal zde rodinu, se kterou se mohl vidět až v roce 1969. Usadil se v Londýně, působil jako ředitel jazykové školy na Oxford Street, stal se předsedou Československé obce legionářské a připomínal zásluhy naší republiky v 2. světové válce. Zajímal se o osudy svých vojáků, psal články do krajanského tisku. Emigraci nesl těžce, přál si vrátit se domů a být se svou rodinou. Zemřel v Londýně 7. února 1977.

Armádní generál Alois Liška zasvětil život boji. Boji za svobodu, samostatnost, demokracii. Odměnou mu byla ztráta rodiny, zdravotní potíže a život v exilu. Čiňme tak, aby jeho boj a oběti nebyly nakonec zbytečné!